Moje cesta profesí architekta vede od "omalovánek" a "cestiček pro srnky" tedy územních plánů velkých územních celků a plánů územních systémů ekologické stability v celorepublikovém rozsahu po design nábytku. Od celku k detailu a zase zpět a opět k detailu. Z doby "územních systémů" mám dodnes spoustu kamarádů příroďáků, což někdy architektům chybí, ne snad kvůli obchodním kontaktům, ale pro cit, který člověku dá porozumění a pochopení přírodních dějů. Nábytkářský inženýr byl táta, já nechtěla být protekční dítě, tak šla jinudy a dnes mě mrzí, že jsem sama sebe připravila o možnost pracovat s tátou. Co není prostor a architektura? Jeden děda byl truhlář, druhý kovář. Mohla bych si pohrát a říct "architekt a lékař", protože děda truhlář nábytek zároveň navrhoval a vyráběl, a děda kovář trhal zuby širokému okolí a velmi dobře rozuměl bolavým duším. Oba se čile podíleli v obecních i profesních komunitách. Jeden režíroval a vedl amatérské divadlo, druhý byl aktivní člen obecní rady. I tam jsou zřejmě kořeny mojí práce pro komunitu. Nejdřív jsem byla kritik práce profesní komory architektů a potom pro tuhle smečku 7 let pracovala. Tvrdá práce, které rozhodně nelituji, ale zároveň ctím nutnost obměny v křeslech. Nejsem ředitel zeměkoule, stačí mi řídit svojí kancelář. ZVEŘEJŇUJI ZDE ČÁST SVÝCH PRACÍ, JEJICHŽ VÝBĚR JE HLAVNĚ SRDEČNÍ (vydržte prosím - přidám postupně, a je mi jasné, že chcete vidět hlavně obrázky, plánky a náčtrky, ale mě jde zrovna od ruky psaní, tak nejdřív píši). Pokud bych zde zveřejnila vše, co jsem za bezmála 30 let v profesi navrhla a naplánovala, zahltí to stránky a to jistě není účel profesní prezentace. Raději přijďte osobně, v případné spolupráci rozhoduje nakonec souznění - nápadu, návrhu i lidství. Jinak vznikne něco možná do šuplíku nebo kupa nervů nadranc. A to nemá zapotřebí nikdo z nás.

ÚZEMNÍ PLÁNY VELKÝCH ÚZEMNÍCH CELKŮ

Měřítko 1:10 000 a docent architekt Jiří Löw a jeho firma. ZÁKLAD MOJÍ PRAXE. Dva dny po promoci jsem nastoupila do nově vznikající firmy svého bývalého vysokoškolského pedagoga, který mě vedl ke státnicím. V době těsně porevoluční. Počítačová grafika byla v ČR (a asi nejen) v plenkách, začala jsem klasikou - RÝSOVÁNÍM NA PAUZÁK. Největší úspěch té doby byly SOUSTŘEDNÉ KRUŽNICE, které nikdo jiný nevyšvihl tak přesně jako já. Můj učitel byl lenoch ve smyslu pedagogické pedantnosti, což bylo pro mě nejdřív pohroma, později nejlepší řešení začínajícího architekta. Musela jsem se totiž dost snažit, učit se sama a hledat cesty, co a jak. Po soustředných kružnicích přišel posudek na trasování dálnice, a hned poté spolupráce na územních plánech velkých územních celků. Taková malá dnešní "zurka", totiž zásady územního rozvoje krajů. Velký územní celek přírodního parku Chřiby, chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty a chráněné krajinné oblasti Pálava. Desetitisícovka byla pro tehdejší mapování a plánování výjimečná, vesměs se užívala měřítka buď menší (1:50 000 pro oblasti) nebo větší (1:2 000 pro sídla). Koukala jsem pod ruce tvůrcům Metodiky územních systémů ekologické stability a územních plánů spádových oblastí. Skamarádila se s člověkem, který byl schopen vynést ortogonální pohledy na Pálavu v měřítku 1: 2 000 pomocí příložníku, sady per Rotring a nezanevřít při tom na profesi. Prošla jsem obdobím, kdy bylo nutno prezentovat návrhy pomocí želetinových tisků. Pamětník uroní slzu, mladším ročníkům vysvětlím - každá barva budoucího výkresu se zvlášť nakreslilla/narýsovala na jeden pauzák. Byl to předvoj dnešních vrstev v CADu. Barvy nebyly v nekonečném množství, já zažila nejvíc 14. Z pauzáku se pak světlotiskem vytvořil tzv. modrák (negativní otisk), ten se přenesl na želatinu (která byla vlastně razítkem), čímž vznikl opět pozitivní otisk, který se poté přenesl na papír. Z dnešního pohledu laserových tiskárem za pár korun už je to vlastně grafické dílo. Samo vyrobení oněch 14 pauzáků bylo kresličským uměním, zkuste na malém rozměru. Každý pečlivě okřížkujte, čímž budete fixovat budoucí správné umístění. Nebo Vám dám kurz. 

ÚZEMNÍ PLÁNY SÍDEL, REGULAČNÍ PLÁNY, ÚZEMNÍ STUDIE

Tehdejší a mém životě jediný šéf mě zcela hodil do vody, chyběl pouze pokyn "plav a neutop se". Neměl moc času, ale sídla ho zajímala, a já byla jediný architekt ve firmě, která se věnovala životnímu prostředí v celém rozsahu, tudíž územní plány spadly za krk mě. A hned dvě sídla naráz, krátce po absolutoriu a mém zapracování se na kreslení pauzáků (viz článek výše). Jedno téměř romanticky nepřístupné, v jehož katastrálním území byl les i voda, plus dokonce archeologické naleziště, vesnička jako dlaň. Druhé sídlo prudce rozvojové, přímo u dálnice. Pokud jsem chtěla rohlíky a zaplatit nájem bytu, neměla jsem na vybranou a nemohla tenkrát práci odmítnout. Byla to skvělá zkušenost, na které stavím vlastně dodnes. Nejenže jsem se z toho hození do vody neutopila, sídelní problematika je - v kombinaci se schopnostmi krajinářskými získanými při zpracovávání velkých územní celků - dodnes mojí doménou. Ne virtuální, nýbrž reálnou. Jsem v ní kovaná jako ten můj děda jihočeský kovář. Upozorním Vás na budoucí územní střety, které vyvoláte stavebním či nestavebním záměrem, umím je velmi dobře předvídat nejen na základě mnohaletých zkušeností, ale i územního citu. Provedu Vás úskalím projednávání, které je nejnáročnější etapou jakéhokoli návrhu. Prošli jste někdy stavebním řízením? Znásobte si je počtem obyvatel sídla, povah, vazeb a snah o podepsání se na planetu a pochopíte projednávání územního plánu. Buď padnete nebo se z Vás stane územní plánovač a máte zajištěno místo u mě ve firmě - přeci jen mě zajímají i jiná měřítka než jen územně plánovací.

VOLNÁ PROSTRANSTVÍ

Na škole jsme říkali urbanistický detail, dnes pod vlivem angličtiny užíváme buď pojem urbandesing nebo říkáme česky "veřejná prostranství". Já píši "volná prostranství", protože pojem veřejná už problematiku celkem zužuje. Veřejné prostrantsví může být náměstí, ulice, park, nábřeží, hřiště i hřbitov. Volným prostranstvím může být také dvůr, vnitroblok, zahrada. Navíc veřejná prostranství tak úplně veřejná nejsou, což pochopíte už v okamžiku, kdy otevřete náhled do evidence katastru nemovitostí, natvrdo vám tento fakt dojde když začnete projednávat a dávat do kupy vyjádření dotčených orgánů k návrhu úprav. Takzvaná veřejná prostranství jsou mnohdy prošpikovaná soukromým majetkem v různých podobách (nejen rodiny mají předzahrádky, mnoho právnických osob různých velikostí, právních forem a zájmů vlastní části volných prostranství a někdy nemají důvod spatřovat v návrhu architekta také jejich zájem). Tudíž nejen prosazení návrhu, ale také inženýring projektu se zkomplikuje o smlouvy o smlouvách budoucích, směny majetku, věcná břemena, případně je návrh okleštěn neústupností vlastníků a nedotknutelností určitého pozemku.

Já dlouho koketovala s měřítky úprav volných prostranství, navrhovala i realizovala drobné zásahy až přišla soutěž. A já jí zcela nečekaně vyhrála. Nečekaně proto, že jsem konkurovala profesním esům, ke kterým mohla tou dobou vzhlížet. Návrh jsem si ale parádně užila, stejně jako moje tenkrát malá dcera - celé letní prázdniny jsem kupila knížky a skripta (knížka architekta Jana Gehla, dnes skloňovaná mladými architekty až k únavě, byla teprve na korekturách, natož v tisku) a skicovala, navrhovala, popřípadě se dohadovala s dopravákem. Výsledek stál za to! Dcera dodnes rozezná prostorové zákonitosti dominance, konkurence, nuance, rystmus, gradace atd., já později s částí týmu stála na břehu řeky a pozorovala, jak dodavatel stavby vytvořil hrázku k zadržení vody, aby mohlo vzniknout reálné nábřeží, kterému říkám "Kamenná loď". 

SOUTĚŽE

Soutěžila jsem ráda od školního věku. Možná jsem fakt trochu kluk, co v rodině chyběl a tak mi dodnes zbylo jméno Honza. Nezapomenutelný vliv na moje další kroky měla určitě dětská soutěž "Památky města Brna", jednak mě jako přesazenou kytku z jižních Čech uvedla k vnímání nového teritoria, druhak jsem vyhrála spacák. Dodnes jej mám a co bych mnohdy dala za odměnu spacákem, když se dozvím soutěžní výsledky. Architektonické a urbanistické soutěže nelze bohužel nebo bohudík poměřovat stopkama. Někdy jsem rozpačitá, kroutím hlavou nad výsledky, ale taková je realita. Téma je pro mě největší silou, která mě ke konkrétní soutěži přitáhne. Rozloučila jsem se takhle i s mámou, když umřela - navrhla jsem pro ní smuteční síň. Se síní jsem dostala do užšího výběru, ale protože jsem někdy zřejmě příliš málo většinová, zůstala síň jen na panelech. Třeba zatím. Protože však nejen téma tvoří soutěž, zvažuji dnes reálné možnosti, včetně obsazení poroty. Nikoli pro ovlivňování jejích členů, to by moje duše neunesla, ale když zasedne v urbanistické soutěži sochař s dominantním vlivem a ovládne porotu, zavede pak výsledek do zcela jiných končin, jen ne urbanistických, a na to je třeba dát pozor - jde o energii, čas a nápad, který může být až krutě dehonestován z pouhé nevědomosti, př. možné kombinaci s nabubřelostí ředitele zeměkoule. Ani po takovéhle zkušenosti jsem soutěžení nevzdala, mám za to, že k profesi patří, jakkoli je diskutabilní množství práce, která zůstane neoceněná byť aspoň tím spacákem. Dospěla jsem však do bodu, kdy je pro mě důležité vyjádřit profesní názor na řešení. Cena nebo odměna je samozřejmě cukříček v takovém klání, ale skutečné vítězství či prohru ověří jen čas. Tak třeba mi jednou pošlou vzkaz potomci tam na druhý břeh. Zatím jsem však zde a hodlám svůj čas zodpovědně využít, protože kdoví? Třeba zase vyhraju.

STAVBY

Když stavby, tak jedině nadčasové. Prosté i originální. Obdivuji skanzeny i návrhy Jana Kaplického. Neumím a nechci umět novodobé kvádrolichoběžníky, působící jak amorfní hmota ostřílená vojskem. Jakkoli takové stavby také patří k životu, nenavrhuji je. Obdivuji materiálovou různost i řemeslnou preciznost, ale jakmile bych měla vyplodit "cokoli", do čehož se "narve" jakákoli dispozice, zaseknu se. Nejvíc mě oslovují rekonstrukce, kombinace minulosti s moderní současností, z níž může vzniknout dokonalá souhra. Stavba musí mít duši, být čitelná. Což si znovu uvědomuji, když hledám vchod do penzionu a on působí jako boční vchod pro služebnictvo (navíc utopen za několika zídkami) nebo se potřebuji zorientovat uvnitř budovy, která je natolik chaoticky uspořádaná, že cesta na WC vás provede mnoha chodbami, jídelnou a pak tam možná někde dole u sklepa je ona místnost. Na škole jsem říkali vyšlizmus, tj. vyšlo to tak, tudíž bez koncepce, bez promyšlení, natož s nápadem. Ke stavbám mě vlastně přivedla dlouholetá praxe v územním plánování. Na stůl mi chodily všelijaké návrhy, které jsem měla posoudit z hlediska souladu s územím a regulativy v územních plánech a já věděla, že stavbu lze řešit jednodušeji provozně i hmotově, ekonomičtěji nákladově i provozně. Není nutno odlišovat se za každou cenu a například v souvislé sevřené zástavbě se šikmými střechami a jejich okapovou orientací (zóně zralé k památkové ochraně) navrhnout samostatně stojící kostku, převýšenou a odsunutou do hloubky parcely daleko za stabilizovanou uliční čáru. V takové poloze je pravé řešení přizpůsobení se celku.

INTERIÉR

Interiér byl hlavní důvod mého studia architektury. Nastoupila jsem však na školu v roce 1986, kdy jsem byla ráda, že jsem vůbec přijata a když jsem otevřela obálku komise, kde bylo napsáno "přijímáme na obor urbanismus", obětovala jsem studentskou 1,- Kčs (korunu československou), kterou se uváděla do chodu tehdejší telefonní budka a musela zavolat tátovi s dotazem, kam mě to vlastně přijali. Později a dodnes na tehdejší přijímací komisi nedám dopustit, otevřel se mi totiž svět v plné síle. Ne snad tehdejší předrevolučně utuženou katedrou urbanismu, tam jsem se docela bála, ale pohledem v souvislostech. Po revoluci nastoupili do školy i na katedru lidi z praxe, což byl významný zlom v předávání zkušeností i polidštění školy. Od krajiny přes město, dům a byt po design kliky u dveří. Když jste architektem, nezastaví vás měřítko úkolu, který máte řešit nebo nemělo by (uchazeči o zaměstnání, které jsem nepřijala pro jejich zúžené vidění světa jen v určitých měřítcích, nechť odpustí). Chtěla jsem tedy na interiér, hnízdit, řešit textilie, dýhy, nábytek a barvy a začala řešit města a krajinu. Dopřávám si interiéru a nábytku nyní, ať již konzultačně nebo realizačně a někdy v drobných zásazích, které rozebírám níže.

DROBNÉ ZÁSAHY

Drobné zásahy jsou někdy největšími a nejdůležitějšími úkony. Pozdvihnou prostor i člověka relativně za pár kaček a malou námahu. To k vám přijde kamarád, který se zrovna rozvedl a kromě očí pro pláč mu zbyl pidibyt a wc, které ovšem není v onom bytě. Jdete na místo a zjistíte, že wc na byt bezprostředně navazuje a pokud stav stěny dovolí, probouráním a dostavbou pár dobře umístěných krátkých příček vznikne plnohodnotné 1+1 s předsíní a koupelnou, i pro přespání dvou dětí, které za tátou budou chodit. Nebo vám zavolá vaše sestra a mermomocí trvá na prosvětlení koupelny, jenž je uvnitř dispozice bytu, ovšem zároveň nechce, aby někdo koukal na její nahotu. A vy jí navrhnete nadsvětlík dveří nebo sklobetonový pás pod stropem a nakonec z toho vznikne celý návrh sestřina interiéru. Nebo starosta malé obce, kterému se nepozdává seskupení kříže a několika pomníků do jednoho místa. Najdete nová místa a navrhnete podstavec, který dodá výšku a eleganci sošné, nicméně předtím těžkopádně usazené bustě bývalého generála. Nebo navrhnete elipsové obrubníky ke kříži s lípou včetně šablon 1:1 pro kameníka. Mohla bych pokračovat dlouho. Architekt poskytuje službu při které tvoří, uspořádává či přeskupuje prostor. Usnadňuje lidem život zjednodušením provozního řešení a funkčních souvislostí. Pokud někomu pomůže drobný zásah viz výše, rozhodně se mu nevyhýbám, jsem totiž prostorem do velké míry posedlá. Jedu na dovolenou a odezírám využití území, jenž v duchu kreslím do map; jdu na návštěvu a vidím nesmysl, který obyvatelům přináší problém, tak musím jít a po návštěvě si aspoň naskicovat bezproblémové řešení. Možná by se moji příbuzní a kamarádi divili, kdybych odkryla skicáky, svoje řešení totiž nevnucuji, ale když se někdo zeptá, jsem schopná poslat mu 12 variant jako paní starostce, pro kterou jsem řešila vstupní dveře do komunitního centra. Dostanete základ provozu, prostorového a funkčního řešení, který dotvoříte podle svého vkusu nebo se budeme scházet u kafe tak dlouho, až drobný zásah dotáhneme včetně barev a materiálů. Je to jen na vás.