Soutěž

Na určitou dobu jsem se uzavřela před architektonickým a urbanistickým soutěžěním. Když se dozvíte ve třech stručných větách, že jste nehodnotitelný neumětel, odcházíte ze scény jako totální žabař. Naprostá nula. Nebo někdo chce, abyste tak odešel. Když jste křehká bytost, možná kvazihodnocení psané horkou jehlou i obrečíte (jo, v mládí se mi to jednou stalo a okno autobusu Hradiště – Brno je mokré od mých slz možná ještě dnes). Rozhodující moc nad vámi převezme porota a to není jen tak něco, záleží na tom, kdo v porotě sedí, jakou má zkušenost, soudnost a vkus, jaký je ten který porotce profík i jaký je člověk. Jeden v demokratickém rozhodování soud většiny nezvrátí a většina poroty někdy ocení třeba stafáž víly Amálky (v pochybnostech zůstává proč tak činí, řeknu jazykem právníka), ale jindy Vám možná porozumí a jednou dvakrát Vás dokonce ocení. Podle návrhu se má stavět a podle plánu rozhodovat. Znovu soutěžím, už ne jak o závod, ale se stále stejným neutuchajícím nadšením si vybírám zadání, které mnou cloumá natolik, že jsem ochotná do soutěže jít, pracovat s vidinou nejisté odměny nebo zcela bez ní a hlavně hledat a najít řešení, které je podle mě nejlepší možné.