Pieta?

ČOVKA. Žádné tajemné slovo, ale zkratka. Čistírna Odpadních Vod. Dnes už ji má většina obcí nad 1000 obyvatel a jde se dál. U nás v Horních, kde žije 500 hlav, mají takovou novou malou čističku a těsně pod ní čistou vodu. Jenže, nejde jen o čistou vodu.

SUDETY. Jsem emočně na dně. Umřela manželova teta, která ho vychovala a moje máma byla na cestě za ní. A do toho si v jedné obci, pro kterou jsem pracovala, vymysleli čovku nalepenou na zeď hřbitova. Přečtu zadání, které je pro územního plánovače mantra a už v tom jedu. Můžu se snažit najít, předložit a přesvědčit pro jiné řešení jak chci, stejně narážím hlavou do zdi. Pokolikáté už? Po eskalaci názorů na úřadě, kam si na mě drobná starostka přivede 4 místní chlapy, odcházím poražená. Přijdu o jednu bezva referenci a možná vlákno k další práci, ale jsem bohatší o zkušenost. V dlouze osídleném území by se tohle nestalo, protože tam si váží sebe a svým předků jinak. V území, kde se obyvatelé střídají bez možnosti zakořenit, je pořád přednější přežít. Úcta k mrtvým? „Pani, kde žijete? Já tam mám tátu i mámu a těm je nějaká ta vaše pieta jedno, i to, že tam vypustíme sračky z dědiny.“ Třískne do stolu. „Dotaci, pani, chceme dotaci a je nám jedno, kde tu čističku postavíme!“

KOLIK LET JE OD VÁLKY? 70? 75? Tahle lekce pro mě byla jedním z profesních zlomů. Napojit se na lidi, kteří v území žijí, porozumět jim a pochopit je, první lekce, kterou dnes dávám mladým architektům. A pokud se jí vyhnou, byť v úzkých jako já tehdy, skončí taky jako já tenkrát. Dobře jim tak, na saka je možné pustit jen mistry.