Proč jsem architektka

Proč jsem architektka?

Proč jsem architektka? Kvůli obrovské potřebě hnízdit. Mým předobrazem je knížka Veverka Zrzečka a její dvě mláďata plus spíž se zásobami na zimu. Přívětivo, bezpečno, teplo, útulno. Zařizování bytu přerostlo ve studium architektury a hnízdění doslova ve velkém, protože převahu profesního života je mým hlavním oborovým proudem urbanismus a územní plánování. Stavba sídel a jejich plánování. Z celostně ezoterického pohledu jsem jistě také stavěla sebe sama jako člověka. Navíc díky vlastnosti, pro někoho až nepříjemné, kterou je moje hloubavost a pro kterou jsem se mohla dobře věnovat třeba vědě, potřebuji jít vždy až na dřeň problému, po podstatě bytů, staveb, sídel, krajiny. Zorganizování prostoru v jakémkoli měřítku, jeho využití je pro mě rozlousknutím třetího oříšku Popelky. Přijít na podstatu funkčně, provozně, prostorově, barevně, světelně a sociálně mě naplňuje uspokojením stejně jako čokoláda. Nerozlišuji velikost zadání, pomáhám s konceptem koupelny stejně zaníceně jako s koncepcí náměstí a města. Jakmile na řešení přijdu, můžu jít dál, věnovat se jinému novému zadání, do té doby jej mám v mozkových závitech a mnohdy v srdci a nedá mi spát. Skutečně profesionální obsese se u mě projevuje při návštěvách jakýchkoli nových prostor. Pokud mi v nich totiž „něco“ nesedí, musím hned po nalezení papíru a tužky skicovat pravé ořechové řešení, což je docela zábavné na návštěvě u přátel, ale rušivé například v hudebním klubu, ordinaci zubaře nebo jednání u notáře. Jednou jsem se dokonce snažila zaznamenat řešení rytím do papíru páratkem, protože tužky mnohdy ztratím. Jednu výhodu moje obsese má, nikdy se nebudu nudit!